Tři dny skorovkuse poslochám Ástídir. Nějak se mi dostali pod kůži, kucí islandský. Taťka je přes den v prácu a mamka mi to toleruje, aspoňže tak. Přemýšlím, jestli je tohle to, co bude jednou určovat moje další kroky. Nemyslím tím, že bych krásně zpívala a tak. (Ono s mým zpěvem připomínajícím kvákající kachnu je to prostě scifi, ale na radosti ze zpěvu ve sprše mi to rozhodně neubírá.) Mamka je nadšená, že zuse konečně nějakej obor na VŠ zaujal a je ochotná mi snýst modrý z nebe. Koupila mi Muži, kteří nenávidí ženy, protože by se mi to mohlo hodit u přijímaček, kdyby mě to nepřešlo. Zuse je taky ráda, že má před příbuznýma co zmínit, když se mě ptaj, co po gymplu. NEchci o tom moc mluvit, přecejenom, mám ještě spoustu měsíců na to, aby mě to přešlo. Ale na druhou stranu, už celkem dlouho se mě to drží. V záložkách mám uložených asi 15 stránek tkajících se Skandinávie, protože kdyby mě to nepřešlo, potřebuju do jara mít jakejs takejs přehled o historii, kultuře a tak. Hm. Zatím vím tak možná že mají Ikeu, pak tam z někama je Garmarna (vysvětlete mi ,jaktože skandinávci a němci mají tak děsně dobrý kapely?), Astrid Lingrenovou, Vikingy, zajímavou mytologii a tím to vadne. DObře, možná trochu přeháním, ale prostě.Taky jsem slyšela, že bysme teda možná nemuseli maturovat z pěti, ale ze čtyřech předmětů. Říkaly to holky, ještě si to musím dohledat. Ne, že by mi to vadilo, ale Moje problémy s výběrem předmětů by to nevyřešilo. Spolíhala jsem na státní zkoušku ze společenskovědního základu, jenom didaktickej test, víte co. K tomu čeština a němčina a školně dějepis (!) a angličtina. Nejmíň se mi zo toho líbí ta angličtina. Vtip je v tom, že kdbysme měli čtyři předměty, a já angličtinu vyšoupla (ách, krásná představa), musela bych si zsv vzít školně, ústně, panika, všeobecnej přehled, čtyři roky vtloukání do hlavy že ze zsv maj maturovat jenom ti, co se o to zajímají. Jenže z čeho jinýho já tak asi můžu maturovat, no. Nebudu vás dál zatěžovat svýma úvahama o svý maturitě, ale každopádně, nejsem nadšená, že o tom musím přemýšlet už v polovině prázdnin. (hele, čtete to tu někdo? Jakože jestli se někdo k mým výžblebtům o maturitě vůbec dostal.) Nicméně nezoufám a přistupuju ke všemu svým oblíbeným přístupem všaktonějakdopadne, s trochou černýho ultrasuchýho humoru, příznačnýho pro celou naši rodinu, kapky ironie a tak. Sere mě, že něco řeknou a pak to stejkně překopaj. Pamatuju, jak proti novejm maturitám protestovaly ségřiny ročníky. A když už to zavedli, stejně to furt měněj, kruciš.
Za týden jedem s našima do Slovinska. Z loňska jsme všeci nadšení, stan a auto narvaný věcma. Ten nejúžasnější kemp asi minutu od řeky Soča, v městečku, co se jmenuje Kanál, záchody sice nic moc, ale horká čokoláda na recepci jedinečná. Těšim se, moc. Loni jsem se těšila na nějaký typický místní jídlo a ono kulový, protože nejtypičtější slovinský jídla jsou převzatý z Rakouska, šnicl a palačinky. Ale za to minimálně palačinky maj fakt dobrý.
Na dům, odkud jsme se v květnu vystěhovali dali tabulku, že tam bydlel medailer Fischer. Asi ho neznáte, ale asi je fakt významnej. Vzbudilo to ve mně trochu nostalgie, jak jsem tam stála před domem, kde už nebydlim a četla si tu tabulku. Poslední dobou jsem nějaká přecitlivělá.