Pět lidí na posteli pro tři, těsně pod stropem, jen tak, aby se o něj člověk nebouchl hlavou. Neprostupná tma, zespodu se ozývá pravidelné oddechování. V nepřerušovaném hovoru nastává chvíle ticha. ,,Víte, kolikátýho je?" ozývá se potichu, skoro šeptem. Víme, 13. června. ,,A co bylo včera?" ozve se snad ještě víc potichu. Netušíme. ,,Vojta by měl osmnáct." Všichni mlčíme. ,,Snad minutu ticha...."skoro šeptá P. Mlčíme dál. Minuty ubíhají. Smutně krásný ticho. Krásně smutný ticho. Pocit sounáležitosti. ,,Na co myslíte?" těžko se mluví, v krku to drhne. Už nějakou dobu plánujeme s M. zajet na hřbitov. Odkládaly jsme to na dobu, kdy bude hezky, protože tyhle věci se mají dělat, když je hezky. Znovu mlčíme. Minuty ubíhají. Každej máme svý vzpomínky. Matně si uvědomuju, že se všichni navzájem držíme za ruce. Nejsilnější okamžik celýho toho vodácko cyklistickýho kurzu. (Pro nechápavé vysvětlení.)
P. mě nevyklopil a projeli jsme bez překlopení i všechny peřeje. I požírače náklaďáků! Jako odměnu mě označil za šikovnýho háčka, i přes mou krátkou hysterii právě u jedný z peřejek. Během pěti dnů jsem ujela přes 100 km (!) na kole a kolem 30 km na lodi. Spálila jsem si stehna a nos. Totálně promokla. Řetěz jsem na nohách měla otisklej snad i když jsem se na kolo jenom podívala. Opila jsem se vínem a se smíchem se kutálela po posteli, prý jsem byla roztomilá, říkaly holky. Uvědomila jsem si (a nejen já), že i přes to, že jsme občas tak trochu idioti, ten poslední rok bude...doják. Spousta pingpongu a odmontovaný přední kolo zhrzenejma opilcema z chatky číslo pět. Spotřeba vodky s džusem a coly s rumem, karaoke. Na výměnu píchlý duše je potřeba osm gymnazistů a jeden pedagog, přibližně. Samice od držáku (ehm) je držka. Dvě pohlednice z Červený Lhoty a přiteplenej průvodce, co nám samou nervozitou děkoval za prohlídku. Už vím, jak velkej je průměrnej jezevec. Dozor, kterej nahnal kluky do chatky a šel hlídat, aby neutekli oknem. Odešli dveřma, jak prosté. We are young. Některý věci se vyřeší samy. Zvlášť, když je všechno jinak, než se zdá. Možná to doprovodí malý píchnutí v žaludku, ale pak přijdete na to, že je vám lehčeji. I když si připadám maličko jako idiot. Mafiánskej klobouk, co se ke mně prý hodí. Prosluněná cesta domů, čtyři jediní živí lidi v autobuse, bezinkovo limetovej radler. Cesta na kole na chalupu, s M. Odporně růžová limonáda v hospodě. Krásnej závěr toho všeho. 

Moje dokonalá noha po tak možná desetikilometrový jízdě.
(Jo a taky minulej týden proběhlo poslední loučení s maturanama, který sice naše třída kompletně probrigádovala, ale zkrátka...odteď jsme na škole nejstarší, naše třída dokonce i služebně. A vůbec, je to fakt divný.)
To zní parádně. Sám jsem asi doják s žádnou třídou nezažil, vždycky jsem se jen těšil, až budu pryč. Tak doufám, že si to patřičně užiješ :)