Pět lidí na posteli pro tři, těsně pod stropem, jen tak, aby se o něj člověk nebouchl hlavou. Neprostupná tma, zespodu se ozývá pravidelné oddechování. V nepřerušovaném hovoru nastává chvíle ticha. ,,Víte, kolikátýho je?" ozývá se potichu, skoro šeptem. Víme, 13. června. ,,A co bylo včera?" ozve se snad ještě víc potichu. Netušíme. ,,Vojta by měl osmnáct." Všichni mlčíme. ,,Snad minutu ticha...."skoro šeptá P. Mlčíme dál. Minuty ubíhají. Smutně krásný ticho. Krásně smutný ticho. Pocit sounáležitosti. ,,Na co myslíte?" těžko se mluví, v krku to drhne. Už nějakou dobu plánujeme s M. zajet na hřbitov. Odkládaly jsme to na dobu, kdy bude hezky, protože tyhle věci se mají dělat, když je hezky. Znovu mlčíme. Minuty ubíhají. Každej máme svý vzpomínky. Matně si uvědomuju, že se všichni navzájem držíme za ruce. Nejsilnější okamžik celýho toho vodácko cyklistickýho kurzu. (Pro nechápavé vysvětlení.)
Červen 2012
fůůůů.
2. června 2012 v 12:47 | už nejen fyzicky, ale taky psychicky vyšťavená zuse(silně brblací a stěžovací obsah. Nejspíš vám to nic moc nedá a nebude to pro vás mít žádnej přínos. Jenom si poslední dobou připadám trochu sama a ztracená v tom všem a tady mám aspoň pocit, jako kdybych to říkala někomu, kdo mě posloouchá. Paranoia?)
Vším tím stresem mi stihly prasknout oba koutky na puse, kvůli imrvérovýmu nevyspání jsem usnula v biologii, a vůbec, místo postěhovacího klidu si tak maximálně užívám naštvanýho přepracovanýho tátu, kterej se nasírá kvůli každý pitomině, na nasíracího tátu se nasrací mámu, babičku, která o stěhování ví všechno nejlíp a ještě nás stíhá zásobovat informacema o tom, co v zařizování bytů zrovna letí, ale ne, já si ten křišťálovej lustr do pokoje vážně nedám. Aby toho nebylo málo, druhá babi se taky rozhodla nás poctít svou návštěvou, nic proti, ale vážně si umí vybrat dobu, kdy jsou tu všichni nasraní a všude stojí nábytek, co tu být nemá. Nehledě na to, že za týden přece slaví narozeniny, takže se k ní tak jako tak pojede. Jasně, to je další problém. Na příští týden mám brigádu, domluvenou už dva měsíce, kdy mi nebyl nikdo schopnej říct, kdy ta oslava je. Mně osobně to vůbec nevadí, nemám ráda rodinný sešlosti, zvlášť, když slovo rodinný obsahuje spoustu lidí, co sice jsou příbuzní, ale nikdo to příbuzenství už ani neumí pojmenovat (no jo, strýca Martina jsem neviděl už...dvacet let!), ale pro tátu to zase znamená problém, za kterej pochopitelně můžu já.
Celý je to u nás teď pochroumaný, nejraději bych veškerej čas trávila někde mimo, abych se nemusela hádat/poslouchat hádky, abych nemusela vnímat babičku, stojící mi deset minut za zádama a zírající mi přes rameno (já vím, že nás často nevidí a tak, a ani to není problém v ní konkrétně, ale já prostě nenáším, když mi někdo zírá přes rameno!) Zbytečně žárlím na lidi, na který ani nemám důvod žárlit, zavírám se do pokoje a jím spousty želatinovej bonbónů a čokolády. Bože, prosím, ať už je příští čtvrtek, kdy až do soboty budu celej den na brigádě, a pak neděle, kdy odjíždím se třídou na vodu! Prosím!