Máte trošku ochraptělej hlas a cítíte se, jakoby vás někdo tak trochu protáhl mandlem na prádlo. Když jdete v sedm ráno na nádraží, město je pokrytý chomáčem mlhy, ale je teplo, jen tak na svetr. Město vypadá mrtvě, jen sem tam osamělý chodec. Když se vrátíte do bytu, otevřete všechna okna, vánek vám trochu čechrá vlasy. Vlasy, ze kterých je pořád cítit kouř z cigaret, vlasy, který jsou po třech hodinách spánku přece jenom trochu zamotaný. Vymotáte si z vlasů kvítek šeříku, z šeříkový bitvy. Vzpomenete si na včerejšek. Na nervózní začátek večera, na škrábání se po tmě do stráně, s batohem. Nemohi jste se vyškrábat na zídku u železničního mostu, tak vás vytáhli. Při cestě dolů vás chytali. Na sezení pod železničákem, co trochu vonělo něčím zakázaným, ale hlavně ohromovalo výhledem na město. Popůlnoční špagety s lidma, se kterýma jste se nikdy moc nebavili, i když je znáte skoro sedm let. Nebo vlastně spíš neznáte. Na patře chuť melounu a vodky, jenom tolik, aby se vaše nemluvnost posunula někam na hranici normální schopnosti komunikovat. V hlavě trochu prázdno. Přecejenom, tři hodiny spánku vážně nejsou moc. Ale vy víte, že vás ještě čeká krátká procházka mezi poli, protože vám nejede autobus tak, jak by bylo vhodno. Ale nevadí vám to. Naopak. Dokonalý akce si zaslouží dokonalý zakončení.
ty si žiješ krásně :-)