Popuntíkovala jsem si kecky barevnejma tečkama, asi na znamení jara či co, asi dva dny poté, co i u nás (a to je co říct!) nasněžilo. Takovej osobní protest, řekla bych. A fakt, všechno to roztálo a vzduch zase začal vonět vlhkou hlínou rozrývanou neviditelnýma stonkama. Nejraději bych si je nazula a vyšla. Bez plánu a bez cíle, jenom se občas zastavit nad kapkou ros
y a nadechnout se Volna. A když svět zšedne, zakřičíte haló!, kouzelné heslo, které dá všechno do pořádku. Větve zase budou fantasticky pokroucené a tůňky se budou kouzelně třpytit. Přečtěte si knížku Haló Jácíčku. Můžu vám ji půjčit. Vysvětluje hodně. Někde tam vzadu, úpln
ě vzadu v rožku se ze zimního spánku probudila ta vyděšená zuse, ta, co se začne klepat, jen se řekne budoucnost, i přesto, že to slovo voní neznámem a ...tvarovatelně. Žvýká pramínek narezlých vlasů a v hlavě tisíc otázek. pět maturitních předmětů. Kolik hodin výtvarky musí mít člověk odchozených, aby z ní mohl maturovat? Může se člověk za rok naučit anglicky tak, aby z ní mohl...? Ví housenky, do čeho jdou, když se kuklí? Co by se stalo kdybych se teď zakuklila do toho klubka, co jsem včera našla? Nebo zaklubila? Byl by ze mě motýl? (to by bylo!) A tak zuse, co je pořád trochu vyděšená, ale snaží se to nedávat najevo, ukazováčkem pravé ruky přejede po klubku, co vypadá jako vycházející slunko a zatváří
se zase o trošku statečněji. Kdyby to přece jenom nevyšlo, kdyby se zuse za rok nenaučila anglicky tak aby...a kdyby její hodinová dotace ve evv nebyla dostatečná, zamotá se do žlutý příze a počká, co se bud dít.