taky jste si všimli, že na každý akci, která má ten správnej rozměr vznikne něco jako novej jazyk? Nějaká hláška, který se pak zpátky v reálným životě smějou jenom ti, co tam byli a ostatní mají divnej pocit, že mezi ně nepatří? My jsme si epesně podmanili Jeseníky, prostě na hulváta. A vlastně jsme si toho podmanili spoustu, neřku-li všechno. Univerzálnější slovo asi není.
Občas je to jako vysvobození, když přijdete ráno mezi lidi, který vídáte ve škole po hodině úprav v koupelně, jenom tak, v termo podvlíkačkách, ve kterých jste včera usli, nenamalovaní, s fialovejma kruhama pod očima, rozdrbaní, s křečema v žaludku, hladoví a dozvíte se, že vypadáte jako sluníčko. A že vám to sluší. Pak už nemáte ani tendence se sebou něco udělat. Za ráno si ještě třikrát vyslechnete, jak jste pěkní. A jak vám to sluší. I když tomu tak úplně nevěříte, protože zrdcadlo jste už dneska potkali. Ale poslouchá se to moc pěkně, takhle po ránu.
A když se na vás jiný lidi nechápavě koukaj, když jim vysvětlujete, že nesnášíte svoje vlasy, protože tohle a protože tamto.
A spousta jinejch kouzelnejch okamžiků.
Kouzenej copánek, co se neměl rozmotat.
Je znakem přátelství to, když posloucháte, jak vám někdo vypráví o věcech, který vás drásaj a vy mu to nadšeně odkýváváte, protože na druhou stranu jste rádi, že je dotyčnej doopravdy šťastnej? Snadjo.
Ale aby to neznělo tak zoufale, hory byly vážně skvělý. Týden bez zpráv o světě, bez kontaktu s děním (krom sledování zápasu Znojmo -Villach přes mobil), bez dozoru, bez bariér, který se ve škole tvoří kdoví z čeho.