close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Únor 2012

kouzelnej copánek ve vlasech.

19. února 2012 v 17:27 denodenní (ne)rutina
taky jste si všimli, že na každý akci, která má ten správnej rozměr vznikne něco jako novej jazyk? Nějaká hláška, který se pak zpátky v reálným životě smějou jenom ti, co tam byli a ostatní mají divnej pocit, že mezi ně nepatří? My jsme si epesně podmanili Jeseníky, prostě na hulváta. A vlastně jsme si toho podmanili spoustu, neřku-li všechno. Univerzálnější slovo asi není.
Občas je to jako vysvobození, když přijdete ráno mezi lidi, který vídáte ve škole po hodině úprav v koupelně, jenom tak, v termo podvlíkačkách, ve kterých jste včera usli, nenamalovaní, s fialovejma kruhama pod očima, rozdrbaní, s křečema v žaludku, hladoví a dozvíte se, že vypadáte jako sluníčko. A že vám to sluší. Pak už nemáte ani tendence se sebou něco udělat. Za ráno si ještě třikrát vyslechnete, jak jste pěkní. A jak vám to sluší. I když tomu tak úplně nevěříte, protože zrdcadlo jste už dneska potkali. Ale poslouchá se to moc pěkně, takhle po ránu.
A když se na vás jiný lidi nechápavě koukaj, když jim vysvětlujete, že nesnášíte svoje vlasy, protože tohle a protože tamto.
A spousta jinejch kouzelnejch okamžiků.
Kouzenej copánek, co se neměl rozmotat.
Je znakem přátelství to, když posloucháte, jak vám někdo vypráví o věcech, který vás drásaj a vy mu to nadšeně odkýváváte, protože na druhou stranu jste rádi, že je dotyčnej doopravdy šťastnej? Snadjo.
Ale aby to neznělo tak zoufale, hory byly vážně skvělý. Týden bez zpráv o světě, bez kontaktu s děním (krom sledování zápasu Znojmo -Villach přes mobil), bez dozoru, bez bariér, který se ve škole tvoří kdoví z čeho.

J’aime bien être seule et j’aime aussi la foule

6. února 2012 v 18:26 | zuse |  denodenní (ne)rutina

Sedím v pelechu, kolem spousty polštářů, dva plyšoví medvědi, jedna polštářkoidní ovce Béé, smotek slunečních paprsků, co prochází okny. Konvička skořicovýho roibosu, ta stoletá po praprababičce,je na ní cedulka Antonie svob. Kamarádová 1912, v misce krapítek Ranní rosy, zelenýho čaje, jehož název ve mě evokuje ráno na chalupě, kdy v polospánku a se zalepenejma očima bosky brouzdám v neposekaným trávníku. Stránky knížek šustí, za poslední dva dny jich ve mě zmizelo přes pět set.Mezi stránkama přemýšlím nad svým budoucím pokojem, kterej možná bude, jestli až se přestěhujem. Ráda bych řekla, že se mi po tý poplivaný chodbě bude stýskat, ale nějak to nejde. A psychicky se připravuju na hory se třídou, co mě čekají příští týden. Všichni učitelé vrtěli hlavou - na hory se přeci jezdí v prváku a ne třeťáku a vy jedete bez dozoru, jo? Jako jenom tak soukromě? To jsou teda věci.
Proplouvám sekundama, když se někde schyluje k hádce tak mizím jinam a když mám být do hádky zapojena, snažím se ji utnout dřív než se pořádně rozjede, asi moudřím. A nebo mám jen občas ráda svůj klid.

Il me demandait sans arrêt
Quel est le bon chemin à prendre
Vivre et hésiter
Et ça vous pouvez bien me comprendre

nehledejte v tom smysl, pointu, ba ani ponaučení, protože tam žádný není!

5. února 2012 v 22:23 | zuse |  denodenní (ne)rutina
Vesmír má občas dost úchylnej smysl pro humor.A můj smysl pro humor by se taky dal občas označit za úchylnej. Možná proto si občas docela rozumíme. A možná proto to se mnou občas myslí fakt dobře. Něco mě včera odpoledne donutilo převlíknout si tepláky za něco normálního a dokonce jsem použila i řasenku, což se obvykle řadí o prázdninách na seznam absolutních zbytečností. Při venčení psů prostě nepotřebuu vypadat dokonale, žejo. A když jsem doobdivovala sadu měděných kastrolů ve výloze (nekecám) a snažila se odtáhnout Barušku za její růžový vodítko od nějakýho naprosto neodolatelnýho (čti nechutnýho) čehosi co leželo na chodníku. No a abych se konečně dostala k tomu, o co se tu celou dobu snažim - skrze sluchátka jsem se mi zdálo, že slyším někoho mluvit o gyrosu. Což se vám možná zdá docela divný (a já se nedivím), ale mně to celkem smysl dávalo, i když by to byla náhoda jak sviň, protože existuje na světě jediná osoba, která moje psy označuje za gyrosky/hotdogy/atd. A přichází (možná) pointa - byl to on- náš třídní retardovaný bratr (jak se sám nazval), externí spolužák (vysvětlení na požádání), osoba, kterou jsem podplatila muffinem, aby mě vzala bruslit. A i když šlo jenom o kamaráda, co by si nenechal ujít příležitost si do mě vrtnout, zkrátka a dobře, byla jsem v tu chvíli přešťastná, že mě vesmír nenechal vyjít na ulici ve svý čistě zombíkatý podobě s kruhama pod očima, ve vytahanejch teplákách. Jsou lidi, který nevadí zanechat v pocitu, že jste dokonalí ve dne v noci. (z tý fyzický stránky. Intelektuálně jsem dokonalá pořád, to dá rozum, žejo. Muhahá!)

(přiznávám, že tenhle slunečnej způsob, jakým probíhá letošní zima mi vůbec nevadí, ale stejně bych už brala něco teplejšího...)

A taky jsem se chtěla pochlubit, že díky prázdninám jsem se na chvíli vrátila do svých mladých let (kdežto teď jsem stará a vrásčitá, hehé), kdy jsem pořád ležela v knížkách. Dala jsem 547 stránek za dva dny a hodlám v tom pokračovat. A taky mě to čtení vzdělalo o pár francouzskejch sprostejch slov.

Jo, a taky mám poslední dobou dojem, že když začnu něco psát, tak to zezačátku zní děsně dobře a smysluplně, akorát že než dolezu ve svým písmenkování na konec, ten smysl z toho tak nějak vyšumí. Hmmm.