close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nous sommes ce que nous sommes

30. prosince 2011 v 18:26 | zuse |  denodenní (ne)rutina



(kdyby náhodou někoho zajímal motiv mojí luxusní PFky, chtěla jsem, aby to bylo něco dostatečně osobitýho. Na nachystaný linecký jezevčíky jsem to nestihla (čti nezvládla) napsat, takže zvítězila tahle fotka. V jedný z těch průhlednejch tekutin plave moje DNA. (v tý druhý je DNA cibule a ta fialová, to jsou borůvky.)

Nikdy jsem nedělala nějaký rekapitulace. Nebo si to nepamatuju. Ale tenhle rok je zvláštní a tenhle den taky, moje nálada jakbysmet a vůbec. Vzpomínky čerpány hlavně z papírovýho deníku.

leden
náhlej nával pocitu všechnozvládnu. (=budu vzorná studentka, dcera, kamarádka, lepší člověk a přestanu prokrastinovat. A budu pravidelně snídat.) Strach z neúspěchu a vyšumění tohoto pocitu do neurčita.



únor
spousty špatný nálady. Z nekončící zimy, z hádek se všema okolo, z potřeby se vybrečet. Smutno po dávnejch dnech v zeleným pokoji, se spoustou nekvalitního čaje s kilem cukru. Strach z dospělosti. To ty podivný chvíle uprostřed noční tmy, kdy člověk nemůže usnout. Výňatek z vlastního (papírovýho) deníku: ,,Sere mě všechno. Kurva."

hrnek kávy a
trochu dýmu na patře
dýmu co chutná po samotě
v objetí růžových poupat...
studí mě ramena.
březen
skautskej ples. Celej prosezenej s R., ani jeden taneční krok, a přece dokonalý. Pozvání na tombolu, domů si odnáším víno. A když na to přijde, už můžu tvrdit, že mě nějakej kluk na něco někdy pozval. Výpomoc na čtyřdenním táboře DDM. Pocit naplnění, 31 dětí, nádherný počasí. Neplánovaný přespání u Andrejky, po hospodě se třídou, zářím štěstím a překypuju energií.

duben
odmítla jsem směnu v práci. Vlastně jsem tam už pak nidky nešla. Naši to nechápou + přednáška na téma co by za to jiní dali. Však ať ostatní jdou, já jim udělala místo. Tohle asi nepochopí nikdo, kdo tam neprodával. Nenáviděla jsem tu prácia hlavně to prostředí. A o nabídce na pohovor do podobnýho obchodu jim ani neříkám a taky tam nejdu. Zauzlovanej žaludek už jenom při tý představě a ani vidina výplaty s tím nic nenadělá.

květen
Za květen mám v deníku jenom dva zápisky. Ten první - hádka s rodiči a pak ten druhej - spolužákova autonehoda. Kromě spolužáků mi tehdy málokdo rozuměl, za ty řeči že je mu teď líp a co se děje jinejm ldem jsem měla chuť posílat do prdele, ale nechala jsem to bejt s vědomím, že to myslej dobře. Naopak díky těm, kdo mi připomínali, že to přejde.
Ale co bylo díky tomuhle tak nějak zastrčený do pozadí, byl zájezd do Paříže. Byl to můj sen, strávit tam víc než 9 hodin jako posledně, ten týden byl ideál. Spousta posedávání na trávnících, máslový croissanty, ponocování se spoustou jídla, ráno hektolitry kafe, noční návštěvy spolužáků a zjištění, že jsme evidentně jendinej pokoj, kterej si přivezl alkohol. Co na tom, že ze všech stran byl obklíčenej učitelama. Stmívající se Montmarter, supertenká palačinka, okounění před Notre Dame.Ovšem díky tomu, co bylo potom,květen bohužel obsadil i příčku nejhoršího týdne mýho života.

červen
Švýcarsko. Geniální, bez debaty. Noví známí z vedlejší třídy, nejlepší citronová zmrzlina a pravý fondue. Sice ho dělávaj jenom v zimě, ale prý když tam jsem, musím to taky ochutnat.
Hustě napruzený prasátko. Pozdní příjezd, protože nám v Litomyšli ujel autobus, stejně jako dalším několika lidem, čímž organizátorům sice trochu komplikujem program, ale nevadí. Noční pobíhání po lese - ztrácíme předepsanou cestu a díkyk tomu nejdem bažinou. Další den u snídaně politý kalhoty čajem, vysvětlování, že to byl FAKT čaj (hahaha), lidi, co mi nevěří, že jsem plachá a stydlivá. A taky scéna věru klasická- máme odevzdat rozbory do literatury a já se s tím morduju tři dny předem. (,,když mě něco neosvítí, tak jsem prosimpěkně v řiti!")

červenec
Colours of Ostrava. Netřeby komentovat, řekla bych. Tábor. Velká slečna vedoucí, co mění svoje plány ze dne na den, (klidně tomu říkejte nezodpovědnost). Prvotní pocit nepatřičnosti se pomalu vsákl. Spousta popsaných stránek v deníku. Moje holky slibovaly a neobešlo se to bez dramat, pršelo a slib byl zrušen. Brečely obě a já jim nemohla říct, že slibovat budou, ale v mnohem kouzelnějších podmínkách, než před spoustou cizích rodičů, zahalený do půlnoční tmy. Když jsem je v noci se svíčkou budila, byla jsem nervózní s nima, jako kdybych slibovala já a při slibu si to celý polohlasně šeptala, aby se kdyžtak měly čeho chytit. A pak pocit, že to celý má smysl. Všechny ty chíle prosezený v noci na náměstíčku, pod hvězdama, sama, v noci. Jenom já, les a tma. Několik minut u brečícího Jiříka - to stačilo, abych si uvědomila, že já už nejsem ta, kdo se tu má nárok bát. Že už jsem to já, kdo pomáhá, když se někdo bojí. Úžasnej pocit, když Jiřík usnul a já věděla, že jsem na to měla svoji zásluhu taky. Spousta sebevědomí z toho všeho.

srpen
Můj deník říká: ,,Chlapi by neměli nosit kraťasy kratší, než 10 cm pod půlku stehen. Vážně. Žádní. Nikdy."
Tuším, že to mělo společný cosi s nějakým chlapíkem v Třebíči. Třebíč je nádhrená. Aspoň ta židovská část. Úzký ukličky. Nejlepší kavárna. Hřbitov. Taky máte u židovskejch hřbitovů pocit, že jsou takový...přirozenější, než ty normální?
Osobní poznatek: nejezděte do Slovinska kvůli moři, protože i kdyby vám nevadilo, že jsou tam hnusný pláže, stejně zůstanete v horách!
A pořád víc sebědůvěry, než obvykle.

září
Po nejlepších prázdninách z nejlepších, kdy jsem měsíc čistýho času spala pod stanem, přichází
prosplíněný večery s brusinkovým čajem a Horáčkovým Ohroženým druhem. Celý to, spolu s přítmým v pokoji tvoří takřka příjemně melancholickou náladu. Festival v německým Selbu, předčasnej dárek k osmnáctinám. Fauni naživo. Nespokojenost sama se sebou. Silná. Sebevědomí z léta je pryč.
Znojmo je z radniční věže za svitu babílétovýho slunka vážně nádherný.

říjen
objala bych spolužáka P., protože ačkoli spolu sedíme jenom dvě hodiny týdně, je schopnej poznat, kdy je mi mizerně a vyvážit to tím jeho mile ulítlým způsobem, třeba opáleným filtračním papírem s ohořelou sirkou načmáraným smajlíkem.

S brusinkou pod jazykem
poslení paprsek slunce
lisuju mezi novinama.

listopad
když se člověku zdá, že měsíc padá a v hlavě mu 
po přečtení zadání příkladu místo
možného řešení zůstává intenzivní pocit,
že to zní jako začátekdepresivní povídky o
osamoceném kulovém vodiči, je to jasné znamení,
že by si dotyčný měl jít už lehnout.
(ano, i zuse se občas učí.)
zlomovej měsíc. Plesy. Několik plesů. Začlenění. Jemivosumnáct. A tak.
prosinec
koncert Faunů vyčnívá nade všechno. Všechno. spoustu rýmy, kašle a bolení v kruku, různě nakombinovaných, i probrečenej Štědrej večer. Konec roku ve znamení bruslení, a zjištění, že čtrnáctiletejm holkám nevysvětlíte, že kamarád znamená kamarád. :D Plus dvacetiminutový mrznutí před domem, s muffinama, a rozjímáním, jestli je divný stát v deset večer u kamarádky před domem, cpát se muffinama a ne sedět někde v hospodě.

zní to hrozně zlomově (teda aspoň mně), ale do konce papírovýho deníku mi chybí asi necelejch 5 stránek. První deník, co jsem dopsala do konce. Vážně.
 


Komentáře

1 phoenix phoenix | Web | 25. ledna 2012 v 12:59 | Reagovat

pěkný shrnutí, koukám, žes ten rok měla pestrej - v dobrým i špatným. tak ať se ti daří v tomhle!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.