Jít spát po půlnoci a vstávat v šest. Celej den někde prochodit a večer jít spát po půlnoci. Vstávat v šest a znova od začátku. Ten týden nebyl jednoduchej. Vlastně se nám všem ulevilo, ve čtvrtek, kdy jsme se naposled poobjímali se skupinou Švýcarů a nechali je vejít do letištní haly, aby chytli letadlo v pohodě. O výměnných pobytech nikdo nikdy netvrdil, že jsou snadný na přežití. Ale stálo to za to. Spousta rozchodů v Praze, bezcílný brouzdání ulicema s těma správnejma lidma. Scéna jak z filmu, plná schizofrenie (opravdový), útěku před atentátem, pátrající policie, napadenýho saniťáka a tak. Docela psycho. Jestli něco miluju, tak je to pohled na města z výšky. A taky pocit sem jsem vylezla sama. Procházka na Petřín byla ráno moc krásná, sice nás bylo jenom pět, co jsme šli pěšky, ale tím to bylo lepší a výhled na Prahu z rozhledny ve mně budil výbuchy naprostý euforie. Stejně jako druhej den výhled na o poznání menší, ale o nic míň nádherný Znojmo.
Hned v sobotu mě mamka vytáhla spolu s babi na výlet do ruiny kláštěra Rosa Coeli, kterej v stále nádherným počasí dýchal takovou atmosférou, že to až nebylo možný.
Každý den sedávám na zahradě, se svým oblíbeným hrnkem kafe, spoustou sušenek/koláčem/dortem/buchtou a nechávám vteřiny plynout jejich přirozeným tempem. Earl Grey piju po hektolitrech, a usmívám se na listy padající ze stromů. Miluju podzim!