close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2011

Každej úsměv zničí kousek tmy.

30. října 2011 v 21:06 | zuse
Proč nemůžou být podzimní prázdiny častěji? Proč nemůžou být jakýkoli prázdniny častěji? No dobře, svou zoufalost trochu přeháním, ale musím uznat, že tyhle podzimky mi bodly víc, než dost. Poslední dny jsem si připadala, jakoby mě někdo protáhl mandlem na prádlo, takovým tím starým, jako co máme na dvoře. A tak - zahájila jsem kultůrně - cizí prodlouženou, na kterou jsem vyrazila coby záchrana kamarádky (,,když já mu slíbila že půjdu...ale pak mi došlo...že tam budou všichni ti, se kterýma se neumim bavit...Zuzi, nešla bys taky?"+pohled á la kocour ze Shreka.) A asi to tak mělo jít, asi jsem vážně měla předurčený tam být, protože jsem si to užila asi milionkrát víc, než prodlouženou vlastní. Nejdřív waltz - spolužák P. byl pašák a nenechal mě sedět u stolu jak pecku a i když jsem mu oznámila, že jsem rok netancovala (což bylo víc než pravda, ještě jsem se v letu u M. ujistila, kterou nohou začínám), nezastrašilo ho to a musím uznat, že rok nerok, šlo nám to. Potom spousta klábosení, hnusný víno (a když říkám hnusný, myslím tím fakt MEGAHNUSNÝ), mrznutí před sálem, když si J. šel zapálit (,,Jé, vám je asi zima, co?"(při pohledu na mě a M., klepající se jak ratlíci. Ano, přiznejme si, v šatech je o poznání větší zima než v obleku) a šup, už jsme každá měly i sako.) SIce jsme pak musely vyvracet doměnky ohledně dvojitýho rande, jenomže si nejsem tak jistá, jestli nám to holky sežraly i když všechno, co jsem řekla byla stoprocentní pravda, ale co už, rozhodně bych z toho vyšla líp než M. Jo, pak mě H. prohnal při polce, ač já o hlavu vyšší (no vážně, musel na nás být úžasnej pohled) jsem měla co dělat, abych se aspoň odšprtávala od země, jak jsem nestíhala a vlála a vlála.
Pětidenní volno jsem zakončila skvělou procházkou s mamkou, původně mířenou čistě na hřbitov, mnou ale prodloužená asi o hodinu a půl v přírodě okolo chalupy. Lidi se na hřbitově trochu zhrozeně dívali na barevný listy, co jsem měla ve vlasech, ale mně to nevadilo, naopak, náramě jsem si to užívala.
Sedím v pokoji, příjemně unavená z procházky, usmívám se na prázdej hrnej od svařáku a poslouchám Plíhala. Ne, že bych se v sobě poslední dobou dvakrát moc vyznala, ale v tuhle chvíli mi to (možná díky tomu svařáku) nepřijde vůbec důležitý.:)


+následuje něco jako podzim ve fotkách, od nejnovějších po nejstarší.

pampadampa.

24. října 2011 v 17:20 | zuse |  denodenní (ne)rutina
,,Nechceš spálit vlasy?" zeptal se mě spolužák s nadšeným výrazem a kahanem v ruce. ,,Slušelo by ti to. Teda né, že by ti to teď neslušelo", zakřenil se. Taky jsem se zasmála a oznámila mu, že to si už nespraví. Pak jsme akle najímali asi dvanáct zkumavek jáužnevímčeho, tak mu to přecejenom odpusím. Koneckonců, zaslouží si to, za ohořelej kus filtračního papíru s ohořelou sirkou načmáraným smajlíkem, kterej mi daroval před dvěma týdny, kdy jsem ,,vypadala nějak smutně." (ten ohořelej cár filtráku mi hrdě vidí na nástěnce.) Den začal vypadat slibně. Nebo aspoň nijak katastrofálně (to přijde zítra), protože pokud máte ráno aspoň jeden důvod se zasmát, zbytek dne nemůže bejt špatnej. Slyšeli jste někdy o tom, jak je první dojem důležitej? Myslím, že to platí i o dnech. Ne vždycky, ale najdou se. A jelikož onen spolužák už před asi dvěma lety objevil, že jsem lechtivá skoro všude, náležitě toho zneužívá, tak jsem donucená smát se minimálně každý pondělí, první dvě hodiny, kdy s ním sedím.
A dnešek opravu nebyl nějak katastrofální, sice jsem si polila překlad z francouzštiny čajem a v bytě, kde jsem strávila odpoledne bylo kolem 12°C (ať žije přímotop!), ale mohlo bejt i hůř. Mám v sobě asi hektolitr Earl Grey a neusnu asi hodně dlouho. To ale nevadí, protože zítřek ve škole nebude zdaleka tak pohodovej jako dnešek. (test z matiky, kterou - jaké překvapení- vůbec nechápu. Test z angličtiny, na kterou jsem se ještě ani nepodívala. A taky konverzace z němčiny, zkoušení téma rodina. Žádný máma-táta-děti. Pěkně co je to rodina a podobný sračky a ještě německy.) A za překlepy se omlouvám, mám na rukou rukavice, takový tlustý a šedý. Jsou moc fajn, ale psát v nich, to dá prácit.

Řídím.

24. října 2011 v 17:16 | zuse |  denodenní (ne)rutina
Bylo to v pátek ráno. Vylezla jsem z auta s vyhřívanýma sedadlama, byla ještě tma a neskutečná zima. Postavila jsem se vedle blonďatý slečny v hnědý bundě. ,,Taky do autoškoly?" zeptala se. Tak jsem kývla a pak jsme si dál mrzly každá zavřená sama do sebe. Po dobrých 6 a půl minutách mrznutí ze stříbrnýho auta vystoupila M. a hodila po mě pohled takjetotady. Po příjezdu instruktora jsme zjistily, že čtvrtá z nás čekala v tom nastartovaným autě kousek od nás, v tom, co pořád pokašlávalo bylo pořádně prorezlý. Něco vám povím. Trochu mě děsí, že autoškoly používají trenažery, co se používaly za mých rodičů. Přední sedadlo se vším podstatným a nad hlavou kotouč z průsvitnýho plastu, s trávníkem a silnicí a lesem na obzoru. ježdění mimo vozovku tam nevadí do chvíle, než si uvědomíte, že na silnici to tak snadný nebude. No, přežily jsme. Kombajn jsem objíždět nemusela, protože mi sám uhnul a křížovatku jsem taky vybrala. Podtrženo sečteno, trenažer mi byl naprd, i to startování jsem už měla natrénovaný od taťky. Podařilo se mi mnikoho nezabít, ale dle mého to bylo od instruktora dosti riskantní, že jel nepřipásanej. Po vylezení z auta jsme s M. propukly v hysterický smích. Co o sobě oficiálně tvrdím, že dělám řidičák, byla jsme v rodině přijata do klubu velkých lidí a řidičů, takže mě skoro pokaždý, když sedím s mamkou v autě čeká přednáška o tom, co všechno naše auto má nebo nemá, což možná sice není až tak hrozný, ale když já ještě nejsem v rozpoložení, že bych si dovedla představit, že našeho dona Pepeho budu jednou řídit. No nic.

s vůní kakaa

4. října 2011 v 19:48 denodenní (ne)rutina
Jít spát po půlnoci a vstávat v šest. Celej den někde prochodit a večer jít spát po půlnoci. Vstávat v šest a znova od začátku. Ten týden nebyl jednoduchej. Vlastně se nám všem ulevilo, ve čtvrtek, kdy jsme se naposled poobjímali se skupinou Švýcarů a nechali je vejít do letištní haly, aby chytli letadlo v pohodě. O výměnných pobytech nikdo nikdy netvrdil, že jsou snadný na přežití. Ale stálo to za to. Spousta rozchodů v Praze, bezcílný brouzdání ulicema s těma správnejma lidma. Scéna jak z filmu, plná schizofrenie (opravdový), útěku před atentátem, pátrající policie, napadenýho saniťáka a tak. Docela psycho. Jestli něco miluju, tak je to pohled na města z výšky. A taky pocit sem jsem vylezla sama. Procházka na Petřín byla ráno moc krásná, sice nás bylo jenom pět, co jsme šli pěšky, ale tím to bylo lepší a výhled na Prahu z rozhledny ve mně budil výbuchy naprostý euforie. Stejně jako druhej den výhled na o poznání menší, ale o nic míň nádherný Znojmo.
Hned v sobotu mě mamka vytáhla spolu s babi na výlet do ruiny kláštěra Rosa Coeli, kterej v stále nádherným počasí dýchal takovou atmosférou, že to až nebylo možný.

Každý den sedávám na zahradě, se svým oblíbeným hrnkem kafe, spoustou sušenek/koláčem/dortem/buchtou a nechávám vteřiny plynout jejich přirozeným tempem. Earl Grey piju po hektolitrech, a usmívám se na listy padající ze stromů. Miluju podzim!