Už od pěti ráno sedím v kuchyni, kterou osvětluje jenom malý světlo nad kredencem a lampička u stolu. Je tři čtvrtě na šest a od čtyřech se tma moc nezmírnila. Hrnek plnej Earl grey to krásně dokresluje a nakrájený hrušky a jabka ze zahrady tomu dodávaj podzimní příchuť.
Před pár dny se mi podařilo vytvořit tu nejdokonalejší a nejčokoládovější čokoládu na pití, s příchutí pomeranče, v malým barevným hrnku, nutno popíjet na čerstvým vzduchu zahrady za svitu zubatýho babílétovýho slunce. Vstávala jsem ve čtyři vlastně víceméně proto, abych nemusela jet do školy autobusem s T.N., tím hnusným přecpaným autobusem, ale hlavně s tou neskutečně negativní, ubrblanou a vůbec T.N. Nemám ráda přecpaný autobusy, nemám ráda přecpaný nic, třeba dny, kdy maj v Takku takový ty samolepkový slevy a celý město jede do Takka. My nejsme výjimka, protože co kdyby, že jo. Nemám ráda negativní lidi, ubrblaný lidi, lidi co mají potřebu mi svoje brblání neustále sdělovat, lidi, kteří by všechno udělali líp, ví o všem všechno a tak. T.N. splňuje všechno. Co se cesty do školy týče, dokonce i ten přecpanej autobus, i když za něj nemůže. Ale taky jsem vstávala ve čtyři, jelikož jsem si představila cestu autem mezi tmou na polích. Několik hodin klidu v tichým bytě. Spousta času, než půjdu do školy. Zbožňuju klidný rána. Raději vstanu dřív a pak mám půl hodiny na snídani, než spát dlouho a pak sotva stíhat. Možná proto vstávám obvykle o půl sedmý a do školy mi to trvá nějakých pět minut. Inu- není nad pohodlí.
Je šest hodin šest minut. Louhuje se mi druhej hrnek earl grey. I přesto, že se v našem bytě půl roku nebydlelo, a pokud vyjdou předpovědi, tak ještě minimálně měsíc ani bydlet nebude, a k jídlu tu zbyla jenom lahvička sojový omáčky, KO98 (i když kečup ostrý, ročník 1998 už asi moc k jídlu nebude. I když...ne, zkoušet to nebudu.) a plesnivý pomazánkový máslo (možná se pak odhodlám, zvednu se a vyhodím ho!), podařilo se mi najít i cukr, takže můj malý ranní čajový dýchánek je dokonalej. Dokonalá tma, mírná babílétovopodzimní melancholie, správně sladkej earl grey a tak.
Teta se mě přestala ptát, kam chci jít po gymplu. Škoda, protože jsem byla pevně rozhodnutá jí s kamenou tváří říct, že jadernou fyziku. Nebo druhá verze, že si chci rozjet vlastní veřejný záchodky. Něco jako když do mě babi klavírovala, ať jdu na medicínu, že chce mít doma dokrota, načež jsem jí řekla, že fajn, bude mít v rodině doktora, ale stejně pojedu očkovat malý černoušky do Afriky, takže z toho nic mít nebude. Od tý doby se o medicíně ani nezmínila.:P Svůj sen o kavárně s domácíma koláčema si zatím nechávám pro sebe (fajn, mamce jsem se o tom zmínila, když nadávala, že jí zbyl jenom takovejhle malilinkatej kousíček toho citronovýho.)a všichni se ještě budou divit.:)
Hrozně ráda bych teď s někým někam zašla, na kafe, medovinu, cokoli. Ale buď není s kým nebo není kdy.
Až někdy budete ve Znojmě, stavte se na kafe.
jů,to se máš!babě-letní znojmo musí být nádherný, vlastně stejně jako podzimní, zimní, jarní nebo letní znojmo:)
Tvojí nechuť k narvaným autobusům sdílím(na pražáka poněkud nepraktické)...ale s těmi negativními a brblajícími lidmi bude asi nejlepší se nějak smířit,bohužel se jim člověk moc nevyhne...
Měj se pěkně:)