close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2011

zmateně, rozpačitě.

17. května 2011 v 19:15 | zuse |  denodenní (ne)rutina
Je to, jako když si píšete deník dlouhou dobu do nějakýho sešitu, ale pak jednoho dne dostanete chuť psát do jinýho. Pročítám se svejma myšlenkama z dnů dávno zapomenutých, vzpomínám na tehdejší pocity a přemýšlím, jak se mi bude pročítat můj současnej deník (tedy ten papírový) za měsíc, dva, za rok. Jestli se mi zvedne žaludek stejně při pomyšlení, že Vojta nepřežil autonehodu. Víte, už jsem to rozdejchala. V rámci možností, jistě. Ale dneska, když mi Andrejka ukázala parte, co jsme jako třída dostali a byla celá zmatená, nevěděla co s tím a tak, žaludek se mi zvedl nepředstavitelným způsobem, kolena se mi podlomila a musela jsem se opřít o sloup. Černý na bílím. A vždycky když projdu kolem místa, kde je vyvěšený druhý parte, udělá se mi ještě hůř. Ve škole se po nás tyhle dva dny nic nechtělo, učitelé se na nás dívali se zvláštním soucitem, ale asi by bylo lepší, kdyby to nedělali, němčinářka se v hodině málem rozbrečela a povídala nám, jaký to bylo, když jí umřel její první vrstevník. Neposlouchala jsem ji. Na čtvrtek nám škola sehnala autobus, pohřeb je v jedný z vesnic okolo. Nechci poslouchat řeči, že to je osud. Ani že je mu líp. Mě tohle nezajímá. Prostě vedle vás někdo existuje a pak z ničeho nic zmizí. Když jsem byla malá, myslela jsem, že když někdo umře, prostě zmizí. Neuvěřitelně se těším na to, až bude čtvrtek za náma. Proč lidi v sedmnácti umíraj? (Víte co? Berte to jako řečnickou otázku. Já nechci nic slyšet.) Třeba vám příště už fakt napíšu o Paříži. Nebo možná ne. Nevím, jestli sem nebo na blogosphere. Připadám si hrozně zmatená, tím co se děje, tím, že píšu sem a ne tam, úplně vším. Život je tak křehkej...Musíme bejt rádi za každou chvilku, co ho máme, vážně. Díky posledním dvěma dnům si to uvědomuju víc, než dřív...