Seznámila jsem se s taťkovou třídou. Uťapala si nohy a málem usnula v muzeu Pergamon, před Ištařinou bránou. Zjistila jsem, jak se co nejpohodlněji vyspat v autobuse a taky jak je blbý když se člověk směje při prohlídce parlamentu když průvodce ještě neproluvil (ale můj smích byl jen reakce na záchvatový vyprsknutí druhý Zuzky, vážně!). Lezla jsem po stromě v parku u zámčku Sans souci a vykoupala se v Tropical Island (velká hala napodobující tropy, s živejma želvala, kanárkama, teplým bazénem a ciimrmanovskou fotkou oblohy na jedný stěně. Koupila jsem si barevnej šátek a šáhla si na šátek za 20 Euro. Slintla jsem nad oranžovou baretkou, nakonec si ji nekoupila a teď nadávám. Vyjela jsem na vršek televizní věže a po cestě výtahem jsem podstivě polykala, protože jsem měla zalehlý uši. A Berlín se pak zdál jako na dlani. Usmívala jsem se na bublujícího klukopána. Večer jsem sedávala s lidma, co jsem je znala první den na zemi s hromadou jídla a učila je uzly a povídali jsme si. Byly to tři dny plný žití.
Květen 2010
Vidím město veliké, kteréžto velkou zdí rozděleno bylo a mají tam výborný preclíky...
14. května 2010 v 16:44 | denodenní (ne)rutinaVoní to tu dálkami i domovem!!!
9. května 2010 v 21:26 | zuse | denodenní (ne)rutinaPoslední dny (týdny(?)) jsou zvlášně plný, někdy až přeplněný, děje se toho strašně moc. Mačkám spoušť foťáku jak o závod, nechávám si čechrat vlasy ptačím zpěvem, užívám si nečekané úspěchy a vstávám po zaškobrtnutích.