V trávě rostla spousta protikašlovejch sluníček...měla to být předzvěst toho, co ještě uvidím...

zašla jsem až k Ostrovu, tak, kde jsem si jako malá připadala jako v ráji. Trojúhelník souše uprostřed potoka.. Tehdy ráj na zemi. A teď - jakoby se ve mě všechno probudilo, pocity té doby...Musela jsem se tam dostat...

Po pár minutách to vzdávám, už asi nemám ten pravý cit pro dobrodružství a nejsem ochotná přejít ani přes dvě klády, protože jsou tak práchnivý, že si nejsem jistá, jestli by mě vůbec unesly.

vracím se až k lávce odhodlaná dobýt ostrov z druhého břehu. Co pamatuju, u pláže byla voda hluboká jenom z kraje, u ostrova bylo mělko. Ale Příroda mi bere vítr z plachet. Nevadí mi, že hladina vody je výš, než jsem čekala, protože stráň pod skalou se modrá stovkami drobných fialových kvítků. Podléšky. Je jich tolik, jedna velká modrá plocha. Výpravu na ostrov odkládám na jindy. Lehám do listí a fotím a fotím...

když se konečně odpoutávám od modra, vydávám se dál proti směru vody. Stráň je prudká. chvílema foťák ukládám do batohu, aby nepřišel k úhoně. Omyslem vyplaším dvě kachny, plující mezi stromy ponořenýmy do zelené vody.

Ale nejsu to ještě zdaleka všechny zázraky, které potkávám. Na ,,mojí" louce sedám do trávy, hladím mech a vdechuji vůni, tu, kterou louka vydechuje rok co rok, na jaře stydlivě, v létě, obvzlášť v tom babím z plných plic. Směsmateřídoušky, lesa, mechu a svobody. A místo pomyslné medaile - při cestě domů narážím na plno květů koniklece. Chráněná, ale tady se jí zalíbilo.

Miluju to tam.
Zázrak.
Asi se už brzo také půjdu někam projít. Daleko a ještě dál. Všechny ty fotky jsou úchvatné.. A na tom posledním.. je to snad už - včela? :)