Seděla jsem u počítače a užívala si volnej byt, spoustu volnáho čaje a usperhustý kakao. A pak to prolítlo kolem mý hlavy. Zamotalo se to do vlasů a když se to vymotalo, usmálo se to na mě. Uličnicky. Bylo to nijaký a zároveň všelijaký, trochu oranžový a trochu modrý a trochu zasněžený a hodně kouzelný. Poradilo mi to. A tak jsem se díky tomu během půlhodiny zabalila a vyrazila do čerstvě nasněženýho studena, spěchala jsem, snad aby mi ten autobus neodjel. Stihla jsem to. Přišla jsem o schůzku roverskýho kmene, ale to mi nevadilo, už nějakou dobu mě to tak nějak nebaví, asi proto, že tam nechodí ti spravní lidi, a tak jsem na sebe byla ještě hrdá, že jsem udělala to, co jsem sama chtěla já. A tak jsem vystoupila z autobusu a okamžitěm zapadla do víc jak třiceti centimetrů sněhu. Byla mi zima, silnice nebyla vůbec projetá a u školy nešlo díky lampám, co tam nejsou vidět na krok.. Z asvitu mobilu jsem se se sklopenou hlavou dostala až domů. Ve Znojmě jsem nechala dokonalou samotu od rodičů, splachovací záchod prohodila za zadekzmrzající kadibuku a televizi s hromadou programů nahradily čtyři zrnící stanice. Ale já byla spokojená. S čajem a psama a našima a tak.
Udělal sem co jsem sama chtěla. Udělala jsem to bez většího promýšlení, prostě spontánně. Sáňkovala jsem. Stavěla sněhuláky. Dělala ve snhu andělíčky. Fotila. A parádně si to všechno užila.
Dělat v 16 sněhuláky je prý infantilní. Jenže tohle není sněhulák. To je Josefína.
Celým jménem Josefína Gertruda von Hluboké Mašůvky.

Pravda, není to ideální partnerka. Je trochu chladná a má srdce ze sněhu. A taky je o pár cenťáků vyšší než já.

A v noci jí upadla polovina těla.
to je moc hezké..a ta sněhuláková paní taktéž...potřebovala bych taky něco takovýho...jesenice s tomem bude fajn..ale až v únoru...což je blbý...