close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2010

Moje doupátko, jasmín, a tak vůbec...

31. ledna 2010 v 17:06 | zuse spokojená (a) bez bolavýho krku |  denodenní (ne)rutina
Čas je takovej zvláštní...Některý minuty se mi zdají jako hodiny a některý hodiny jako sekundy. Hodiny jsem přestala nosit už dávno.


Ruce mám pobodaný od jehličí. Uklízeli jsme Vánoce. Spala u mě Téé. Čert ví proč a Narnie. Pak uklízení a prohlížení knížky o dějinách umění a povídání o letních prázdninách, minulých i budoucích, při čaji.

Když jsem dneska otevírala léta zavřený okno v mým pokoji, připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Až otřu parapet a zakryju/natřu ten hnusnej polystyren, bude se na něm krásně sedět. Zakrytá oranžovým závěsem budu koukat ven. Stejně jako na chalupě, tam na začátku léta koukávám do bíle rozkvetlýho jasmínu. Jasmínový květy pak nosívám ve vlasech.
Upravuju si svý doupátko. Kočky z doby, kdy mi bylo devět (týjo, už sedm let...hm, hm...) byly zakryty batikovaným prostěradlem. Plakát s jedovatejma houbama tu mám rpo inspiraci, to kdyby mě někdo naštval :P. Na fotce lze spatřit Knoflíčka a Béé.Že neuhodnete o koho jde!
Aromalampička a pohlednice (z) Paříže (letos si je už koupím sama), od Hunertwassera, od Klimta. Polibek. Moje doupátko.

Tak blízko a tak daleko...

29. ledna 2010 v 21:07 | zuse naštvaná |  denodenní (ne)rutina
Člověk nemůže mít dobrou náladu, když se mu dvě hodiny nejde přihlásit na ftp klienta, pak se to podaří a dotyčný (á) zjistí, že e-mail, ve kterým mělo bejt heslo je prázdnej. A že dneska je poslední den možného ,,odevzdání" práce. Další pětka z výpočetky mě evidentně nemine. To to nový pololetí hezky začíná. Kdybych se s těma stránkama aspoň tak nedrbala, kdybych se na to úplně vykašlala. Nebo kdybych aspoň věci nenechávala na poseldní chvíly. Poučení? Sotva. Jsem nepoučitelná. Všude kolem mě je spusta věcí. Slíbila jsem, že uklidím. Dnešek byl kreativní. Bylo mi krásně, tancovala jsem po pokoji ruce červený od barvy na textil. Smaltovanej (nejenom) příbor.Zelenej čaj co voní po jahodách.








venku je tak zima, že se mi lsepujou nosní dírky k sobě.

28. ledna 2010 v 22:01 denodenní (ne)rutina
Snažím se mluvit francouzsky. Jednou si Villona přeču v originálu. Kreslím jehlany. Čmárám do sešitu biologie. Batikuju a během fixování v octu smaltuju.
Sukně se mi vlní okolo kotníků. Usmívám se.
Na špičky prstů se mi přilepily paprsky slunce.
Svítilo slunko, celý sva dny.protože jak jsem se tehdy shodla se Zaantarem, je to hlavně o slunku...( i když pravda, tehdy jsem neměla náladu shodovat se s kýmkoli na čemkoli)

Vypadávají mi písmenka. ak píšu jak magr.
Občas řvu. Přeřvat dítě stojící na stole, který řve jak nejvíc umí není snadný.
Ale užívám si to, všechno. Svým způsobem i to dvacetiminutový čekání venku na mrazu.

Tajně kape kapka vody do vína, s přídavkem kyseliny...

18. ledna 2010 v 20:25 zuse

Zasněžený město, laviny padající ze střech...Mě se nedotýkající stres ze školy...trojka sem, trojka tam...Utíkání do Země Nezemě. Vícesmyslné řeči mých spolužáků. Veselý chvíle s blbejma kecama, jaký můžou mít tak možná ti šestnáctiletí. Cvrnkání růžovou gumičkou do zad. Au.


Ráno mívám náladu zabíjímjedinýmpohledem a po odpolednech si ji zlepšuju koukáním na letní prosluněný fotky. Místo učení koukám do stropu a utápím se v moři čaje. Živím se vzduchem, toustama se sýrem a gumovejma medvídkama. Úsměvy posílám pouze doporučeně.

Pluji vzduchem na žvýkačkových bublinách. Tedy snažím se.

16. ledna 2010 v 17:03 denodenní (ne)rutina
Blbý postavení planet nebo tak něco. Možná. Chození od ničeho k ničemu. Nemám žádný plavky, nemůžu najít brusle. Ajsíkjůový povídání. Aspoň tak.A Ens van cosi pořád nepíše. Znojmo je pořád pod sněhem. Chtěla bych už jaro. Děsně moc. Krucinál. Zasranej sníh, mraky a tak vůbec.




pokud v tomhle hledáte jakejkoli význam, nějakou pointu nebo tak něco, už nemusíte. Je to Ztráta času. Pokud nechápete, neděste se. Já taky ne.

Život je to, co se děje , když se zabýváme jinými věcmi. (John Lennon)

10. ledna 2010 v 18:17 denodenní (ne)rutina
Seděla jsem u počítače a užívala si volnej byt, spoustu volnáho čaje a usperhustý kakao. A pak to prolítlo kolem mý hlavy. Zamotalo se to do vlasů a když se to vymotalo, usmálo se to na mě. Uličnicky. Bylo to nijaký a zároveň všelijaký, trochu oranžový a trochu modrý a trochu zasněžený a hodně kouzelný. Poradilo mi to. A tak jsem se díky tomu během půlhodiny zabalila a vyrazila do čerstvě nasněženýho studena, spěchala jsem, snad aby mi ten autobus neodjel. Stihla jsem to. Přišla jsem o schůzku roverskýho kmene, ale to mi nevadilo, už nějakou dobu mě to tak nějak nebaví, asi proto, že tam nechodí ti spravní lidi, a tak jsem na sebe byla ještě hrdá, že jsem udělala to, co jsem sama chtěla já. A tak jsem vystoupila z autobusu a okamžitěm zapadla do víc jak třiceti centimetrů sněhu. Byla mi zima, silnice nebyla vůbec projetá a u školy nešlo díky lampám, co tam nejsou vidět na krok.. Z asvitu mobilu jsem se se sklopenou hlavou dostala až domů. Ve Znojmě jsem nechala dokonalou samotu od rodičů, splachovací záchod prohodila za zadekzmrzající kadibuku a televizi s hromadou programů nahradily čtyři zrnící stanice. Ale já byla spokojená. S čajem a psama a našima a tak.

Udělal sem co jsem sama chtěla. Udělala jsem to bez většího promýšlení, prostě spontánně. Sáňkovala jsem. Stavěla sněhuláky. Dělala ve snhu andělíčky. Fotila. A parádně si to všechno užila.
Dělat v 16 sněhuláky je prý infantilní. Jenže tohle není sněhulák. To je Josefína.
Celým jménem Josefína Gertruda von Hluboké Mašůvky.


Pravda, není to ideální partnerka. Je trochu chladná a má srdce ze sněhu. A taky je o pár cenťáků vyšší než já.
A v noci jí upadla polovina těla.