Ráno jsem do zadní kapsy kalhot zastrčila sušenej čtyřlístek a dofala, že bude líp. Nebylo.Bylo to v 10:08 v učebně 306 na nejzadnějším okně na parapetu. Parapety zadních oken jsou nejlepší.Chtěla jsem někomu napsat esemesku, abych se ujistila, že že ještě někdo bere na vědomí, že žiju...jenomže když jsem otevřela ,,Psát zprávu" nebyla jsem toho schopná. Prostě to nešlo, všechno co jsem vyťukala do klávesnice znělo hloupě...Na ulici se opavovala kanalizace a na zastávce čekali lidi na autobus. Nebe bylo najednou modrý, sice s mrakama, ale modrý. Na domě naproti se pohla záclona a dům měl pět komínů, s celkem dvanácti trubkama a pár starých manželů odemykal vrata od domu. A mě bylo mizernně, osaměle a nikdo to netušil.Kdo by taky mohl.


O pauze mezi hodinou Francouzštiny (!) a Angličtiny (?) jsem vyběhla v bačkorách ze školy, vlasy mi nespoutaně vlály a fotidlem se fotilo moc pěkně. Bylo mi barevně.