Ubíjí mě chození na brigádu a neustálý usmívání se na lidi, na který se usmívat ani nechci, ale platí mě za to, že ano. Slečny kolegyně jsou nesmírně milé, ale pokud mohu podotknout, kromě šéfoý Katky mi všechny přijdou krapet afektovaný a přeslazený a taky umělý. A mluví se mnou jakoby mi bylo tak deset. Ale asi to je normální, když člověk dělá v obchodě s oblečením. Ještě že já to mám jenom jako brigádu. Nechci tak dopadnout. Jediný pozitiva, který to má je vlastně jenom stovka na hodinu a malinovej čaj. Víc nic. Sedm nebo jedenáct hodin jednou za čtrnáct dní prostátých mezi regálama a věšákama. Už dokážu odhadnout, že něco váží jako čtvery pándký rifle velikosti 34/34. jsou vážně těžký. Dneska jsem to nevydržela a když si šla Katka na druhou prodejnu pro cosi, sedla jsem si na pult a houpala nohama. Bolely mě. Ale jak se tak kývaly vzduchem, bylo mi líp. Aspoň na chvíli to bylo fajn. Je to strašná práce.
Ubíjí mě večerní chmury nad hrnek čaje. Bez příčiny a bez důvodu. Nesnáším je. Ale nejlepší co se s nima dá dělat je neřešit je. Tím se omlouvám všem, na krerý jsem někdy byla nepříjemná nebo tak. Asi je to dost lidí. Poslední dobou bývám nepříjemná opravdu hodně. Hlavně na babičky. Obě dvě. Chuděry. Stydim se za to. Asi nejsem dobrá vnučka. Těším se na pondělí. Půjdu pro Horácia. Pro potkana, abych to upřesnila. Potřebuju někoho pro osamělé veřery. Potkani jsou stejně nejlepší.
Do práce si vyrobím usměvavou pusu z papíru na špejli. Akdyž se nebudu chtít usmívat, dám si ji před obličej.
