Dneska jsem dostala hroznou chuť zabalit si krosnu Housenku, popadnout jenom pár věcí a odejít někam pryč, bez rozlučky, daleko. Neloučit se a v první vesnici odeslat hromadu dopisů. Každému bych napsala, co chci, co si myslím, slova, která jim nejsem z jakýchkoli důvodů, ať už je to strach nebo stud, říct...byly by to o dopisy plný přání krásných dnů...odeslala bych je a pokračovala vlakem doprovázena zvuky kolejí a vůní, jakou vydávají jenom vlaky.
Odešla bych daleko, svobodná...a potkávala jenom duhové lidi...lidí s lentilkama a bublifukama a beruškama a tak...společně bychom létali.
Nádhera, nemyslíte?

áá, krása! tak neváhej a běž, běž kam tě nohy zanesou, poslechni tohle volání...
jak dobře tohle znám...