vlaštovky

17. srpna 2012 v 19:36 | zuse
Vlaštovky táhnou na jih. Ale kam, to se musíte zeptat sami.


(jsem stará paranoidka, no.)
 

nový začátky.

17. srpna 2012 v 14:10
v květnu odešla jedna etapa mýho života



a právě přišel čas, aby ji vystřídala nová. Dostali jsme klíče. Předevčírem.


Za posledních 24 hodin jsem přečetla tolik časopisů o bydlení, kolik ne za celej život. Stejně si ale zaškrtávám jen věci, který si sama vyrobím a tak. Bílý stěny, světle dřevěnej nábytek, spousta žlutý, trochu míň zelený a stejně se mi tam dostanou i ostatní barvy, protože bez barev já nehraju. Po víkendu taťka objedná stěhováky a půjdem na to. Výhled do ulice, v koupelně kout i vana (!), žádný pochybný existence na schodech. Nepoflusaná chodba, žádnej boxer navolno, kvůli kterýmu bych nestíhala jít do školy, protože je na dvoře sám. Pokoj jen pro mě a neprůchozí byt. Sen? Doma je zase ve městě a chalupa je chalupa. Poslední měsíce jsem v tom měla trochu zmatek. Do keře před okno obýváku dám krmítko. A tak. Ach.

barvy

3. srpna 2012 v 22:27 |  útržky
Ostravy. Každej jsme si tam našli to svoje a já ještě navíc kus sebe sama.

 


Ljóð í sand

2. srpna 2012 v 12:49
Tři dny skorovkuse poslochám Ástídir. Nějak se mi dostali pod kůži, kucí islandský. Taťka je přes den v prácu a mamka mi to toleruje, aspoňže tak. Přemýšlím, jestli je tohle to, co bude jednou určovat moje další kroky. Nemyslím tím, že bych krásně zpívala a tak. (Ono s mým zpěvem připomínajícím kvákající kachnu je to prostě scifi, ale na radosti ze zpěvu ve sprše mi to rozhodně neubírá.) Mamka je nadšená, že zuse konečně nějakej obor na VŠ zaujal a je ochotná mi snýst modrý z nebe. Koupila mi Muži, kteří nenávidí ženy, protože by se mi to mohlo hodit u přijímaček, kdyby mě to nepřešlo. Zuse je taky ráda, že má před příbuznýma co zmínit, když se mě ptaj, co po gymplu. NEchci o tom moc mluvit, přecejenom, mám ještě spoustu měsíců na to, aby mě to přešlo. Ale na druhou stranu, už celkem dlouho se mě to drží. V záložkách mám uložených asi 15 stránek tkajících se Skandinávie, protože kdyby mě to nepřešlo, potřebuju do jara mít jakejs takejs přehled o historii, kultuře a tak. Hm. Zatím vím tak možná že mají Ikeu, pak tam z někama je Garmarna (vysvětlete mi ,jaktože skandinávci a němci mají tak děsně dobrý kapely?), Astrid Lingrenovou, Vikingy, zajímavou mytologii a tím to vadne. DObře, možná trochu přeháním, ale prostě.Taky jsem slyšela, že bysme teda možná nemuseli maturovat z pěti, ale ze čtyřech předmětů. Říkaly to holky, ještě si to musím dohledat. Ne, že by mi to vadilo, ale Moje problémy s výběrem předmětů by to nevyřešilo. Spolíhala jsem na státní zkoušku ze společenskovědního základu, jenom didaktickej test, víte co. K tomu čeština a němčina a školně dějepis (!) a angličtina. Nejmíň se mi zo toho líbí ta angličtina. Vtip je v tom, že kdbysme měli čtyři předměty, a já angličtinu vyšoupla (ách, krásná představa), musela bych si zsv vzít školně, ústně, panika, všeobecnej přehled, čtyři roky vtloukání do hlavy že ze zsv maj maturovat jenom ti, co se o to zajímají. Jenže z čeho jinýho já tak asi můžu maturovat, no. Nebudu vás dál zatěžovat svýma úvahama o svý maturitě, ale každopádně, nejsem nadšená, že o tom musím přemýšlet už v polovině prázdnin. (hele, čtete to tu někdo? Jakože jestli se někdo k mým výžblebtům o maturitě vůbec dostal.) Nicméně nezoufám a přistupuju ke všemu svým oblíbeným přístupem všaktonějakdopadne, s trochou černýho ultrasuchýho humoru, příznačnýho pro celou naši rodinu, kapky ironie a tak. Sere mě, že něco řeknou a pak to stejkně překopaj. Pamatuju, jak proti novejm maturitám protestovaly ségřiny ročníky. A když už to zavedli, stejně to furt měněj, kruciš.

Za týden jedem s našima do Slovinska. Z loňska jsme všeci nadšení, stan a auto narvaný věcma. Ten nejúžasnější kemp asi minutu od řeky Soča, v městečku, co se jmenuje Kanál, záchody sice nic moc, ale horká čokoláda na recepci jedinečná. Těšim se, moc. Loni jsem se těšila na nějaký typický místní jídlo a ono kulový, protože nejtypičtější slovinský jídla jsou převzatý z Rakouska, šnicl a palačinky. Ale za to minimálně palačinky maj fakt dobrý.

Na dům, odkud jsme se v květnu vystěhovali dali tabulku, že tam bydlel medailer Fischer. Asi ho neznáte, ale asi je fakt významnej. Vzbudilo to ve mně trochu nostalgie, jak jsem tam stála před domem, kde už nebydlim a četla si tu tabulku. Poslední dobou jsem nějaká přecitlivělá.

babi

2. srpna 2012 v 10:37
Včera jsem se babičce trochu rozjela do telefonu. Z fáze asertivní jsem přešla ve fázi nasertivní. Měla k nám přijet, těch 20 minut autobusem, na houby. Když zjistila, že houby nerostou, přestalo se jí chtít. Že to nemá smysl. Naštvala mě tím a začala jsem chrlit. Když se rozhořčím, nepřemýšlím nad tím, že mluvim s babičkou. (i když někde v mozku mi bliká kontrolka. Možná.)Řekla jsem jí všechno. Že jakmile jsou houby nebo má dole ve městě sekáč, tak je celá splašená, aby sedla na dopravu a přijela si, ale jak má přijet jenom tak, to je najednou moc vedro a kdo by se dneska tahal autobusem (všichni!) a vůbec. Zkusila se bránit nejchabějším argumentem ze všech - že nás tu pořád nechce otravovat. Odvětila jsem, že to je ten nejdebilnější argument, co si mohla vymyslet. Hlas mi za celou dobu vyjel trochu nahoru a nekřičela jsem, i když mám dojem, že i sousedi u lesa ví, že babi dneska přijede. Jakmile jsem zmlkla, lekla jsem se sebe sama.
Když jsme se loučily, zněla spokojeně. Asi že se ujistila, že ji fakt mám ráda.

Kam dál